Jakub Cigl

Všichni jsou už v Mexiku

Buenos Días, já taky jdu.

prožito: 8.-20. ledna 2021
vypuštěno: 11. února 2021

Kde jen jsou, a kde jsem já. Proč všechno končí a začíná? Smůla se na mě lepí ze zvyku. A všichni jsou už v Mexiku.

Michal Tučný by měl radost a já měl taky, protože jsem po roce konečně začátkem ledna vystřelil za obzor mimo Evropu. Abych byl fér, tak Mexiko by za normálních okolností nebylo na seznamu destinací, kam bych chtěl a spíš to teď byla jedna z mála možností, kam legálně a bez nějakých problémů, dvoutýdenních karantén a kdo ví čeho ještě, zmizet.

Reálně byl mimo Evropu na stole jen Karibik. Na Asii, kam bych samozřejmě nejradši, v této době zapomeňte. Jediná možnost je na dálném východě Jižní Korea, ale střihnete si to s dvoutýdenní karanténou po příletu. Nemluvě o tom, že tu zemi zrovna nemiluju.

Nakonec padl ukazovák na Mexiko. Směrem tam bez testu, zpátky test, skrz to, že jsem měl letenky z Ženevy, až v Praze. O tomto si ale ještě později něco povíme…

Akorát včas

V den odletu z Prahy jsem věděl, že o týden později už bych do Švýcarska nemohl. Tolik asi k tomu, jak je ta doba šílená. I za ty necelý dva týdny, co jsem měl koupený letenky, se holt může změnit skoro všechno. Občas mám při cestování pocit, že mám víc štěstí jak rozumu.  A to si počkejte na cestu zpátky…

No a tak jsem se přes utrpení v podobě vstávání o půl páté ráno s přestupem v Zurichu dostal do Ženevy. Den jak korálek. Švýcarsko, země zaslíbená. Jo, na začátek moc fajn. Moje kreditka by řekla pravej opak, ale zpetně si říkám, že jsem v rámci tohoto výletu měl být ve Švýcarsku přece jen o něco dýl.

Po roce roztáhnout křídla

Ten začátek výletu byl popravdě peklo. Dva dny po sobě letadlo v 7 a budík o půl páté. Holt se nedalo svítit, mně by to jinak v Paříži uletělo. Naštěstí na takové věci nedošlo a já svoje ranní letadlo v Ženevě stihl. Poprvé Air France. Poprvé vzdušný přístav Charlese de Gaulla. Tři hodiny přestupových procedůr (čti přesun terminál – terminál, krátká pasovka a vysedávání na lavičce) v kupodivu docela plném prostoru terminálu 2F.

Raketou na Mars

Čekání bylo u konce a hlášení oznámilo nástup do rakety směr Mars. Aspoň si na to hrála skupinka pár Asiatů. Bohužel to není vtip. Opravdu letěli ve skafandru. Jako by přes to oblečení mohli něco chytit. Asi jinej vkus, co už. Zagorka by měla radost a Jirka Macháček by řekl: „Nenutím, chápu.“

Pro mě bylo daleko podstatnější, že jsem skoro na den přesně po roce sedl do letadla, který mělo v plánu letět mimo evropskej píseček. Boeing 777-300ER a 12 hodin přes Atlantik a USA do Mexico City. Jedním slovem konečně!

A byla to paráda. Víc než výborný si připomenout, že to dlouhý lítání je…ano, výborný. Co se týče Air France, tak zkušenost dobrá, jídlo jedno z nejlepších, co jsem v letadle měl, servis posádky taky špica. Naopak co se týče IFE (jednoduše ta obrazovka, co má filmy) totální katastrofa, takže na 12 hodin přes den fakt ideál. Aspoň měli kluci wifi zadarmo a ten Messenger s časem docela umí.

Přiblížení na přistání a mně začalo hořet pod zadkem. Doslova. V ten den totiž vyhořel celý dispečink metra v Mexico City a metro prostě neexistovalo. Takže z letiště na hotel taxikem, což byla ale vzhledem k tmě a proslulému bezpečí města dobrá volba.

Barikády

Čekal jsem určitý omezení, ale to, co jsem viděl další den v centru Mexico City teda ne. Celý centrum kompletně zavřený, obehnaný plotem, všude policie v těžké výzbroji a hlavní náměstí přístupný jen z jedné strany. Do toho ještě ne celý. Jestli to bylo jen kvůli panu Covidu nevím, ale přišel jsem si jak ve válce. Obecně ten dojem z Mexico City nebyl vůbec, ale vůbec pozitivní. Jako jo, je to docela pěkný, ale člověk se prostě necítil úplně komfortně. Přeci jen, skoro prázdný ulice, z nichž je většina za plotem a všude jen kluci se samopaly, to není zrovna pohádka. O chození po tmě ani nemluvím. Strašně zajímavý je, že mimo centrum to žilo úplně normálně. Nebo to tak aspoň působilo.

S cestovkou nejezdím

Budu opakovat, co už víte. S cestovkou nejezdím a jezdit nebudu. Samozřejmě to obnáší, že se pak musíte obstarat sami. No a tak jsem se zařídil a třetí den jsem vyrazil místním busem z autobusáku na severu City na Teotihuacan, tedy starodávný pyramidy, o kterých se ani neví, kdo je postavil. Pyramidy, který byly zavřený, což jsem samozřejmě zjistil až po příjezdu na ně. Naštěstí byly vidět dobře vidět i z venku a já aspoň ušetřil na vstupným. 

Když jsme mluvili o těch zájezdech, tak já tady jeden potkal. A nebyl to ledajaký zájezd. Byl to totiž český zájezd. Jo, svět je malej. A byl ještě menší, když na mě místní prodavač suvenýrů spustil česky. Jinak jsem zde v jednom obchodě se suvenýry ochutnal nějakých 6 druhů místní tequilly za asi 5 minut a minimálně 4 z nich byly teda naprosto parádní. Ostatně jako celej ten den.

Taky jsem ten den ale poznal, že někteří místní hoši jsou pěkní zmetci. Představte si, že do plnýho trolejáku přistoupí dva kluci, jeden začne všem nabízet dezinfekci a druhej začne něco velmi nahlas španělsky troubit do světa. No a pak se samozřejmě za dezinfekci začínají vybírat peníze. Po cestě zpátky z autobusáku trolejákem se tohle stalo asi třikrát…

Mérida

I na tomto výletu platilo Ciglovo platinové pravidlo, že čím víc míst a letů, tím líp. Proto jsem po třech nocích v Mexico City sedl na letadlo a odstartoval směr Yucatán, kde už na mě čekala Mérida.

Zpětně je mi hrozně líto tohle říct, ale nebýt kousek další pyramidy, neletěl bych do ní. O to větší šok to byl. Zjednodušeně je Mérida jedno z nejhezčích měst, kde jsem byl. A to nepřeháním. Tady už se o nějakých nepříjemnostech jak v Mexico City fakt bavit nedá. Nemluvě o tom, že je tady na Yucatanu opravdu bezpečno. Pokud budete mít někdy možnost, Méridu naprosto doporučuju.

Chichén Itzá

Pokud jsem chtěl v Mexiku něco vidět, byla to Chichén Itzá. Tenhle májský div světa jsem prostě vidět musel, přes to prostě neletělo letadlo. Tentokrát už jsem se radši díval dopředu a byla otevřená, takže jsem v Méridě sedl na místní autobus a po asi 4 hodinové jízdě mexickým venkovem byl na místě.

Po zaplacení vstupu jsem si vesele doštrádoval k té krásné slavné pyramidě a v tu chvíli začalo pršet. Ale ne tak, že si v tom relativně v klidu chodíte v kapuci a dá se to. Ne. Tohle byl takovej slejvák, že to nemá příměr. Já zkušeně pod stromem odmítal všechny nabídky ochotných prodavačů prodat mi výhodně pláštěnku, tu zrcadlovku bych stejně vytáhnout nemohl, takže jsem čekal. A čekal. A čekal. Pršelo tolik, že i skrz ten strom, pod kterým moje maličkost stála, začala padat voda. To jste pak za ty informace, že v lednu v Mexiku prší naprosto minimálně, opravdu rádi. Naštěstí po necelé hodině přestalo a já mohl jít objevovat.

Samotná Chichén Itzá naprosto splnila požadavky. Dokonce bych řekl, že i předčila, protože ten pocit z toho místa si prostě na internetu nedohledáte. A není to tady jen o té jedné pyramidě, tady je toho daleko víc. Další z míst, který můžu jenom doporučit, ale zrovna v tomto případě to asi ani není potřeba. Jediná nepatrná otrava jsou teda ty hordy Američanů, ale to se nedá nic dělat.

Jo a taky jsem si tady koupil svoji pyramidu.

Roušky všude a italský (víc než) týden

Po cestě zpátky do Méridy jsem si všiml jedné věci. Kromě toho, že vám tady měří teplotu úplně všude, včetně vstupu do sámošky, tady všichni nosí místní roušku. A tím všichni, myslím totálně všichni. I v té nejzapadlejší vesnici ji člověk, co je na ulici široko daleko sám, má. Dodnes nechápu, jak je tohle možný.

Jinak asi můžu s klidem prohlásit, že doba, kdy jsem na výletech ve 100% případů hladu chodil do mekáče, je pryč. Neházejte na mě vidle, ale v Mexiku jsem si udělal takový italský víc než týden. V Mexico City pizza, v Méridě jsem měl pro změnu výbornou pastu se sýrovou omáčkou a sýrem navrch. Holt jsem gurmán no.

Tulum

Beach boye ve mně naopak opravdu nehledejte. I přesto jsem si řekl, že aspoň na chvilku na to pobřeží tady pojedu. Trocha mořskýho vzduchu neuškodí nikomu. A taky že ne. Půjčit si na den kolo a celý odpoledne vysedávat na pláži pod palmou s nejedním pivem bylo víc než fajn. I když teda ta cesta zpátky na hotel na kole pak byla docela zajímavá. V base, či pod koly nějakého magora jsem naštěstí neskončil.

 

Původně jsem chtěl být na pobřeží o den dýl a pak jen v Mexico City přespat a letět domů. Tím, že jsem ale letenku z pobřeží zpátky kupoval až v Méridě, mohl jsem svoje plány přehodnotit a v Mexico City si dát prostor ještě na jeden výlet.

Popocatépetl

Tím výletem byl slavný a stále aktivní vulkán Popocatépetl. Takže ohraná písnička: autobusák – místní bus – cíl. Vzhledem ke stále nejezdící víc než polovině sítě metra jsem na ten autobusák šel teda ráno pěšky, protože mi Uber prostě nepřijel. No co, zas tak daleko to nebylo.

Od autobusu v Amacamece ještě uloveným taxikem nahoru a jste tam. Vystoupíte z auta a jen čumíte. Naproti Popocatepetlu je tu totiž ještě Iztaccíhuatl. Z ničeho nic vedle sebe dvakrát víc vulkánů, než člověk viděl za celej život (a to já Fuji viděl „jen“ z letadla). Bohužel podobně jako první pyramidy, i zdejší národní park byl cizím očim uzavřen, takže se žádná túra ještě někam výš k jedné z pětitisícovek nekonala. Ale ono to nevadilo. Tak ohromenej jako tady jsem mockrát v životě fakt nebyl. Člověk opravdu jen zírá.

Dokonce i erupci Popocatépetlu jsem viděl. Prý je občasné bafaní sopky normální, ale tohle na můj vkus teda pořádný bafnutí. Ale tak zem se nechvěla, láva nejspíš netekla, takže bych řekl, že v pohodě.

Poprvé stopem

Na výlet na toto místo mě přivedl jeden blog, na který jsem narazil. Na tom blogu bylo taky napsaný, že dostat se zpátky na bus není problém, protože sem nahoru taxíky dost pravidelně vozí turisty a vrací se zpátky. No jenže za půl hodinu čekání nepřijel ani jeden. No a tak jsem šel pěšky.

Nejsem typ člověka, který by si bez okolků stoupl do krajnice a stopoval. Na tohle nejsem. Takže jsem šel a šel. Potíž byla v tom, že Amacameca, odkud mi jel bus, byla asi 35 km daleko. Bylo sice teprve něco po poledni, ale trávit odpoledne v mexické krajnici, to nechcete. Takže jsem se po půl hodině odhodlal, protože už mě to fakt nebavilo. No a naštěstí jsem stopnul tři hrozně fajn mexický týpky, kteří navíc uměli anglicky, což je v Mexiku spíš rarita. Tímto jim ještě jednou děkuju, že mi zachránili odpoledne.

Že poprvé v životě pojedu stopem zrovna v Mexiku…no, holt se ty věci dějou.

Letím nebo ne?

Poslední den výletu by za normálních okolností vypadal tak, že bych si po příjezdu ze sopky koupil pivo a zkoušel vychutnávat každou chvíli. Problém byl v tom, že já den předtím zjistil, že Francie, kde jsem měl přestup do Ženevy, od dne mého odletu domů zavádí povinnost prokázat negativní test při nástupu do letadla. Jestli tato politika platí i pro pouhý přestup nebylo uvedeno nikde. Byl víkend a já opravdu neměl šanci si ten test udělat. Později se na webu pařížského letiště objevilo, že pro přestup nic vyžadováno není, ale hádejte se v Mexiku na letišti, že je to tak, jak říkáte vy a ne oni.

Byla to hrůza a na nějaké hezké sentimentální chvilky fakt nedošlo. Uklidnilo mě až zjištění, že v případě, že mě do letadla nepustí, poletím prostě o den později přes Madrid.

Naštěstí pustili a vůbec nic neřešili. Říkám…víc štěstí, jak rozumu.

Ghost flight

Od té chvíle už to byla pohodička. Letadlo do Paříže skoro prázdný, což bylo na jednu stranu smutný. Na druhou to byla paráda, protože jsem si ze svých tří sedaček u okna udělal flat-bad jak v byznysu. Krátký přeskok v Paříži a se západem slunce jsem byl zpátky v zemi kraviček a výborné čokolády.

V Ženevě mi začalo parádním způsobem docházet, že se mi fakt nechce domů a že bych na svobodě ještě nějakej týden být dokázal. Bohužel každej pohár jednou přeteče.

Emergency landing

Následoval poslední den, poslední dva lety. Ženeva – Frankfurt a Frankfurt – Praha. Tady si na mě osud však přichystal překvapení. Po vzletu z Ženevy jsme nenabrali směr Frankfurt, ale drželi se švýcarském vzdušném prostoru, což samo o sobě značilo, že se něco děje. Dělo. Kapitánem ohlášený problém jednoho z počítačů v kokpitu a oznámení nouzového přistání v Zurichu budiž potvrzením mých domněnek. Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že letadlo z Frankfurtu do Prahy stihnu, užíval jsem si to. V nejhorším by nás prostě v Zurichu posadili do jiného letadla. Na to ale nedošlo a my po hodině v Zurichu na ploše s mechaniky v kokpitu nabrali směr Frankfurt. No a pak už Praha a konec. Lepší ten poslední den být nemohl!

Suma sumárum. Nebyla to sice Asie, ale i tak to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Zase jsem se mohl rozletět a aspoň na chvilku normálně dýchat po svým. Ani jednou mě nepřepadli, nikdo na mě nemířil zbraní, jen se na mě občas dívali jak na exota, co tady ten zápaďák jako dělá, ale na to jsem zvyklej. 
Je mi naprosto, jasný, že je to na nějakou dobu naposled, ale hned jak to bude jen trochu možný, letím!

Flighs list

8.1.

PRG – ZRH

Praha – Zurich

Swiss
Airbus A220-300

8.1.

ZRH – GVA

Zurich – Geneva

Swiss
Airbus A220-100

9.1.

GVA – CDG

Geneva – Paris

Air France
Embraer E190

9.1.

CDG – MEX

Paris – Mexico City

Air France
Boeing 777-300ER

12.1.

MEX – MID

Mexico City – Mérida

AeroMexico
Boeing 737-800

16.1.

CAN – MEX

Cancún – Mexico City

AeroMexico
Boeing 787-9 Dreamliner

18.-19.1.

MEX – CDG

Mexico City – Paris

Air France
Boeing 777-300ER

19.1.

CDG – GVA

Paris – Geneva

Air France
Airbus A318-100

20.1.

GVA – ZRH

Geneva – Zurich
EMERGENCY
LANDING

Swiss
Airbus A220-100

20.1.

ZRH – FRA

Zurich – Frankfurt

Swiss
Airbus A220-100

20.1.

FRA – PRG

Frankfurt – Praha

Lufthansa
Bombardier CRJ900