Jakub Cigl

Přes koronu za aurorou

Do Abiska za Santou.

prožito: 19.-27. listopad 2020
vypuštěno: 7. prosince 2020

Situaci známe všichni. Po jaru, kdy to vypadalo, jak se budeme moct navěky plácat po ramenou, jak jsme best in covid, teď můžem dělat to samý. Jsme best in covid, ale zas se všechno zavřelo a život zas není život.

V tomhle splínu jsem si ale řekl, že doma prostě nebudu. Na rozdíl od jara už si nikdo nedovolil zavřít hranice úplně a člověk vycestovat mohl. V tom neširokém portfoliu možností jsem si vybral Švédsko – možnost vstupu ze zemí EU bez jakýchkoliv restrikcí a asi nejbenevolentnější přístup k pandemii na světě. Nic na tom nezměnilo ani to, že pár dní před odletem švédské království na českém cestovatelském semaforu zčervenalo.  Já byl odhodlanej, že letím za každou cenu. Jo, až tolik to pro mě znamená a až tolik mě to tady s**e.

Vesmírnej soundtrack:

OK490

Když za každou cenu, tak bohužel za každou cenu. Jednou jsem se zařekl, že mě do letadla Smartwings (svoji sprostou přezdívku pro ně sem psát raději nebudu) nikdo nedostane. No, a přece. Leteckou společností na daném letu byly sice České aerolinie, jenže z téhle slavné značky pod vlastnictvím úžasné Smartwings group zbyly tři proudová letadla a tak si třetí nejdéle fungující aerolinka světa občas musí půjčit i letadlo samotných Smartwings.

Nakonec to asi zas taková hrůza nebyla, ale že zažiju jedny z nejsilnějších turbulencí v životě právě v letadle Smartwings bych před vzletem asi slyšet nechtěl.

Stockholm

Ve Stockholmu jsem vždycky rád. Tentokrát sice počasí méně vlídné být nemohlo, na druhou stranu mě to aspoň trochu připravilo na to, co mě čeká.

Taky jsem si koupil rukavice, které jsem jaksi doma nenašel. Ve Švédsku, na rozdíl od české kotliny, všechny obchody a život obecně fungují normálně, ani roušky se tu vůbec nenosí. Povím vám, že to byl velmi příjemný nezvyk. Tentokrát se nekonalo žádné „Přiletím, a když bude hnusně, půjdu se vyvalit na hotel.“ Není to tak dávno, co by mi samotný Stockholm stačil, ale já si řekl, že pojedu dál na sever. Na úplný sever. Za polární kruh. Proto jsem v 10 večer (původně to mělo jet už v 9) sedl/lehl do nočního vlaku a s mojí superschopností nedokázat strašně dlouho usnout jsem se nechal vézt na sever.

Luleå

Nočním vlakem jsem jel poprvé v životě a řeknu vám, že je to super. Ani ten indickej páreček v kupéčku nijak extra nevadil. Jasně…na 14 hodin v letadle to nemá, ale i tak. Letos celkově se s tímto u mě roztrhnul pytel. V létě 13 hodin lodí, teď přes noc skrz Švédsko vlakem. Po oněch 14 hodinách jsem byl na místě. Mohl jsem si to dát 18 hodin v tahu až do cíle, ale rozhodl jsem se dát si to ještě se zastávkou v Luleå – největším švédském městě takto na severu a zároveň sídlu švédské ledoborcové flotily.

Byla to romantika od samého počátku. Při našem příjezdu v 11 dopoledne akorát vycházelo sluníčko. Prostě slaďárna jak prase. Hned jak jsem dojel, vydal jsem se na výlet do malebné vesničky Gammelstad, která je i na seznamu Unesco. 

Je to jak z pohádky. A když se vám do toho celou dobu sluníčko drží v tzv. Golden Hour, která je na focení prostě suverénně nejhezčí…no prostě paráda. To, že se to sluníčko začne kolem jedné po poledni zase pomalu schovávat, až zas tak parádní bohužel není.

Luleå jako taková je hezká, milá, přívětivá (pokud vám nevadí zima a brzká tma samozřejmě), pro běžného smrtelníka to ale není víc jak na den. V Prostějově taky nemáte po dni co dělat. 

Jediný, co vám tady rozhodně nedoporučím, je zdejší kebab. Dělají to sice nějací kluci z blízkýho divokýho východu, ale recept asi nechali doma. Co vám naopak doporučím, je návštěva zdejšího Lidlu, který byl v čas mého pobytu bohužel ještě týden před otevřením. Nečekejte sámošku vytesanou v ledu, ale jde velmi pravděpodobně o nejsevernější Lidl na světě, a to stojí za návštěvu, ne?! Nemluvě o tom, že Lidl je tady suverénně nejlevnější obchod.

Abisko

Další den, další vlak. Dalších 6 hodin jízdy směrem na sever. Za polární kruh. Do pustiny.

Místo, kam jsem jel, se jmenuje Abisko. Malá vesnička  ve stejnojmenném národním parku s asi 30 domy, nádražím a jedním obchodem. V okruhu asi 80 km vůbec nic. Nejbližším městem je Kiruna, vzdálená asi hodinu vlakem. Ano, ta Kiruna, kde se těží ruda, kvůli které se celé město pomalu přesouvá asi o 2 kilometry. Odtud ji za válka Adolf vozil do říše. Po té stejné trati, po které jsem přijel. 

Kousek od norských hranic. Kousek od místa, kudy jsme v březnu 2019 projížděli na Lofoty. 

Aurora na uvítanou

Tehdy na Lofotech jsme auroru, neboli polární září, viděli jen jednou a i za ten malý záchvěv, který trval asi 7 minut, jsme byli šťastní jak malí kluci, co na ulici najdou padesátikorunu. 

Aurora je totiž hrozně nepředvídatelná dáma. Je to prostě nejhezčí holka v celé hospodě a jednoduše si s váma bude dělat, co chce. Když ale budete mít štěstí a bude mít náladu se ukázat, do smrti na to nezapomenete, to vám slibuju. Já hned první noc to štěstí měl. Z nazelenalých oblaků se najednou vynořila. Uchvátila a po chvilce zas zmizela. Prchlivá slečna, ale možná v tom je právě to kouzlo. 

Pustina bez slunce a signálu

Abisko už je tak na severu, že tu od začátku listopadu slunce ani nepřeleze horizont. Z celého dne je tu světlo asi 4 hodiny, ale slunko prostě neuvidíte. Depresivní, ale člověk si zvykne. Musí. Od nějakého 9. prosince tady pak nastává zhruba na měsíc polární noc a ty 4 hodiny ve světle jsou rázem zlaté. 

Jinak na mapě národní park nevypadá nijak zvlášť velký, ale věřte mi, že v reálu je to trochu jiná písnička. Na mé túře druhý den jsem v pustině nachodil asi 20 km a byl rád, že jsem stihl dojít za světla. 

Navíc, na to jak je Abisko na severu, je tu strašně málo sněhu. Je to tím, že je schováno v kotlině, obklopeno horami, kam se srážky dostávají stejně těžko, jako Borat na filmová plátna v Kazachstánu. I v Luleå bylo daleko víc sněhu než tady. Má to za následek to, že cesty jsou tu jeden velký led pokrytý jemným popraškem, takže past vedle pasti. Taky jsem došel rozlámanej jako podprůměrný krasobruslař, co se celý trénink snaží o trojitého axla. 

Jo a pokud rádi surfujete internetem, tak vězte, že mimo sídla, kde jsou antény s malým dosahem, tady nechytíte ani vlnu. 

Jednu výhodu ale ten brzký pád do tmy přeci jen má. Když budete mít štěstí, auroru můžete vidět už třeba v 5 odpoledne. Opravdu trochu jinačí kafe, než tehdy v březnu 2019 na Lofotech, kde byla pořádná tma až někdy v 11 večer. To se pak ta aurora chytá blbě. 

Jak už jsem psal, je to víc než o štěstí. Ani naprosto jasná obloha nemusí znamenat, že tu nádheru člověk uvidí. K nokturnu ještě potřebujete příhodnou neaktivitu měsíce a správně vysokou činnost magnetických jevů v atmosféře, které navíc nejde dopředu předvídat, takže můžete plánovat předem, jak chcete, ale že ji uvidíte, vám nikdo neslíbí. Když se vám tohle sejde, tak ji uvidíte. A jak ji uvidíte jednou, budete ji chtít vidět co nejdřív znova a znova. A nikdy nebude stejná. Vždycky něčím uchvátí, překvapí, oslní.  

Bez stativu ani ránu

Pokud jsem vás teď navnadil a vy si říkáte, že to, co mám na fotkách, chcete zřít taky, budu vám to musel trochu zkazit. Aurora je totiž tak trochu mrcha. V její nejsilnější podobě je samozřejmě viditelná i pouhým okem, nicméně na mobil opravdu nemáte šanci ji vyfotit pořádně a tak jak je vidět např. tady na fotkách, ji bohužel na živo neuvidíte. Ale nebojte, na zážitku to neubere vůbec nic. Každopádně pokud máte zrcadlovku, určitě se vybavte i stativem a pak můžete krom zážitku dělat i hezu fotky. 

Dlouho, jako ještě nikdy

Za celou dobu, co je moje jméno na seznamech pasažérů, jsem ještě nikdy nebyl na jednom místě tak dlouho. Celé 4 noci v Abisku (a do toho ještě 1 v Luleå a 2 ve vlaku) jsou nejvíc, co jsem kdy na jednom místě strávil. A zcela záměrně. Popravdě jsem si tím chtěl auroru trochu pojistit, což se povedlo náramně. 

Nebylo to ale jenom o auroře. Sever je pro mě prostě vždycky líbezným místem, kam mířím opravdu rád. Čert vem tu strašnou zimu a tmu ve dvě po poledni. Ta severská atmosféra je mému srdci tak nějak bližší, než třeba 40 stupňů v Dubaji. 

Ano, i tady to má svoje mouchy. Jako třeba první dvě noci ubytko plný Indů a ucpané záchody od nich. Bohužel i sem zavítá nejeden hloupý a rozmazlený turista. Teplé jídlo si tady v téhle šílené době taky nekoupíte, takže musíte vařit. 

Celkový dojem však nic z toho zkazit nemůže. Nemá šanci.

Suma sumárum, jsem strašně šťastnej, že i přes všechny ty nesmysly, co se v tomto šíleným roce dějou, jsem ještě mohl podniknout tuhle šílenost. Ano, musel jsem po příletu na test a absolvovat ještě loni nemyslitelné procedury, ale sakra, stálo to za to. Pro mou duši nejlepší věc, co jsem i skrz všechny ty závory mohl udělat. Přesně tohle mě dělá uvnitř šťastným a já jen doufám, že bude trvat co nejdýl, než to vyprchá. 

Tu úplně nejhezčí auroru jsem viděl v předvečer mých narozenin. Zcela upřímně, tak šťastnej, jak tam na severu v ten moment už jsem dlouho nebyl. Po celým tom roce, který už bude navždycky až na jednu výjimku veden jako příšernej, jsem před sebou měl tohle…aurora, která vystoupila ze tmy a rozsvítila celou oblohu. To už ve mně bude napořád. 

 

Chápu, že v pohledu mnoha je cestování v téhle době jen nezodpovědná blbost, ale nic jsem tím neporušil a dokud to bude možný, nenechám si vzít, co miluju. To si podle mě i přes to všechno fakt nemůžem dovolit.