Jakub Cigl

Černobyl

3,6. Not great, not terrible.

Dneska to nebude další rádoby vtipný trip report o nějaké šílenosti, která mě zas napadla. Dneska to sem prostě nepatří.

Bylo 26. dubna roku 1986, hodinu a dvacet minut po půlnoci, když se z běžné noci v sovětské jaderné elektrárně stala katastrofa globálního rozsahu, za kterou zaplatili životem tisíce lidí a to místo se z ní už nikdy nevzpamatuje.
Nedaleko Kyjeva totiž explodovalo jádro 4. bloku jaderné elektrárny Černobyl.

V důsledku toho se do ovzduší tolik radioaktivní kontaminace, jako kdyby atomová bomba, co dopadla na Hirošimu, explodovala 400x! Ta se roznesla nad Evropu, kde měla za následek mimo jiné zvýšení výskytu případů rakoviny. I z toho důvodů může číslo počtu obětí této tragédie sahat čísel ve vyšších desítkách tisíc.

Svět to ani nevěděl, ale v tu chvíli se ocitl na kraji katastrofy, která s sebou mohla do temnoty vzít víc než polovinu Evropy, do které nespadla jen díky obrovské oběti všech, kteří se podíleli na likvidaci exploze. Ti to přitom mnohdy ani nevěděli.
Likvidace samotná trvá de facto do dneška, přičemž původní železobetonový sarkofág, který přikryl otevřené jádro 4. bloku, musel být nahrazen novým, jelikož se vlivem počasí začal rozpadat.

Evakuováno bylo okolí elektrárny. Lidé, kteří zde žili, už se sem nikdy nemohli vrátit. Všechna zvířata v oblasti musela být zlikvidována. Půda musela být zahrabána do hloubky, aby nevydávala radioaktivní záření. Les nedaleko 4. bloku absorboval takové množství radiace, že bezprostředně po výbuchu v noci svítil červeně. Dodnes se mu tak říká Red forest (červený les).

Na ukrajinské i běloruské straně hranice je pak vytyčeno bezpečnostní pásmo, do kterého je smrtelníkům vstup zakázán. To je rozděleno na dvě části: 30 km od reaktoru a 10 km od reaktoru. Ty jsou od sebe ještě odděleny bezpečnostními checkpoity, kde člověk prochází i kontaminační kontrolou. V menší zóně jsou totiž stále místa, která ještě neprošla dekontaminací a jsou tudíž lidskému zdraví nebezpečná.

Nedaleko elektrárny pak pomalu zarůstá město Pripjať, kde před havárií žilo necelých 50 tisíc lidí (to je o trochu víc jak v Prostějově). To se z ničeho nic proměnilo v město duchů. Lidé odešli, město zůstalo. Město z paneláků, které si pomalu, ale jistě podmaňuje příroda. Čas změnil tepající centrum života v džungli. Radioaktivní džungli. I po 35 letech tu věci zůstali tak, jak je lidé nechali. Oblečení, nábytek, autíčka, kolotoč. Z toho popravdě mrazí nejvíc. Žijete si relativně poklidně a najednou se všechno změní, musíte pryč a ještě vám to zkrátí život třeba o 15 let.

Ne, nezní to jako idylické místo, kam byste jeli na dovolenou. Přesto jsem se sem koncem září vydal. Ne proto, abych dělal selfíčka s reaktorem a posílal je babičkám. Jak mě fascinuje studená válka, přišlo mi, že tohle tak nějak vidět musím.

Vstup do zakázané zóny je možný jen v rámci zájezdu a oficiálně nejde o turistiku, ale výukové programy. To bohužel znamená, že jste předurčeni k výpravě autobusem ve společnosti dalších 39 lidí, ze kterých někteří budou chtít zastavit na každých 100 metrech, aby se vyfotili s cedulí. Nebudu lhát, dost to ten zážitek kalí.

Bohužel i z takového místa se dá relativně v pohodě udělat turistická atrakce, kde lidem před vstupem do zóny budete prodávat suvenýry a vydělávat i na tom, že lidem nabízíte jídlo v obyčejné ukrajinské kantýně za 10 dolarů a označujete to za zážitek.

V zóně samotné je v rámci jednodenního zájezdu z Kyjeva člověk asi 8 hodin, přičemž stihne to podstatné. Šílený sovětský radar Duga, opuštěné vesničky, Pripjať, Červený les, 4. blok. Fotit můžete jen to, co vám dovolí, je to holt vojenská oblast. Do opuštěných domů chodit nesmíte, jelikož by na vás mohli jednoduše spadnout. A počítat musíte i s tím, že vám najednou průvodkyně řeknou „Musíme pryč, začíná tady tajná operace armády.“ Opravdu to není letní resort.

Osobně jsem hrozně rád, že jsem výlet do Černobylu podnikl, protože to svědectví o tom, co se tady v roce 86 stalo, je až mrazivé. I tak si však nemůžu pomoct a musím říct, že jsem čekal malinko víc. Žádný pocit nebezpečí se prostě a jednoduše nekoná, ten turistickej nádech to jednoduše nedovolí a člověk má spíš dojem, že jde v podstatě o atrakci.

Co se týká radiace, za 8 hodin v zakázané zóně dostane člověk 100x míň, jak za 1 návštěvu rentgenu v nemocnici. Samozřejmě za předpokladu, že nechodí, kam nemá a nedělá nesmysly. Víc než nějaký nebezpečný místo je tak Černobyl spíš pomník doby, ve které už naštěstí nežijeme a snad ani žít nebudeme.

Závěrem rozhodně nebudu dělat agitku typu „Haló lidi, jeďte do Černobylu, stojí to za to!“ Naprosto chápu, že tohle je turistika, kterou většina z vás vyhledávat nebude. Určitě vám ale doporučím sérii Chernobyl od HBO, která události roku 1986 vykresluje neskutečným způsobem. No a já jdu doufat, že se brzo otevře Severní Korea…