Lofoty

pustina, která zůstane v srdci

Norské Lofoty. Výběžek severní zmrzlé krajiny do Severního moře už docela daleko za polárním kruhem. Nejsevernější místo na zeměkouli, kde průměrná teplota nepadá pod nulu. Totální pustina, ale možná nejhezčí místo, kde jsem v životě byl.

Já se na Lofoty vydal na přelomu března a dubna s kamarádem (Petros), což je doba, kdy u nás už se pomalu chodí na koupaliště, ale na severu jsou ještě metry sněhu a ještě bývá vidět polární záře. Kvůli ní jsem se na sever ve stejnou dobu vydal sám už o rok dřív, ale neopustil jsem (kvůli absenci řidičáku) okolí Tromsø a Auroru jsem kvůli počasí neviděl.

Cesta na Lofoty je dost složitá, v zimě čtyřnásob. My jsme letěli do Tromsø, což je široko daleko největší město i letiště (říká se mu i Paříž severu, a to tu ani nemají Eiffelovku), kde jsme si půjčili auto a na Lofoty jeli už ve vlastní režii. Napíšu to hned na začátek. Norsko je strašně, ale strašně drahá země, nic pro slabé povahy. Věci tu normálně stojí klidně 6x tolik co u nás, z čehož se člověku občas zamotá hlava a udělá smutno.

Tento článek však nepíšu proto, abych tady líčil pekelné ceny v norských supermarketech, kde obyčejná houska stojí v přepočtu 60 korun a že nějaké restauraci se vaše peněženka bude chtít vyhnout obloukem, to až třeba někdy jindy, až budu mít katastrofickou náladu a chuť napsat tragédii.

Z Tromsø do Stamsundu, kde jsme na Lofotech spali, je to nějakých 490 km, což by po dálnici trvalo třeba 4 hodiny, jenže jste za polárním kruhem a na dálnici zapomeňte. Tady cesty nejsou jak projížďka po parkovišti a zvlášť pokud se zblázní počasí, tak jako se to stalo nám. Není vidět na metr, všude, před vámi, vlevo, vpravo, nahoře i dole je bílo a jediné, podle čeho jedete, jsou oranžové tyče na krajích silnice…to se nejde cítit se zrovna komfortně. Opravdu není těžké omylem přejet do protisměru a nevšimnout si toho…víme svoje. To všechno znamená, že prostě člověk musí jet opatrně a pomalu, riskovat opravdu nemá smysl. Podle map jsme cestu měli ujet za necelých 7 hodin. Jeli jsme skoro 10. Naštěstí když se trochu vyjasní a z bílé tmy najednou vykouknou ty panoramata, člověku už to tak hrozné nepřijde, obzvlášť jak se člověk začne blížit do cíle, tak scenérie nabývají na kráse a člověk nestačí zavírat pusu, jak žasne. Silnice stoupá a pak zase padá mezi útesy a štíty zasazené mezi moře, v hávu odcházejícího dne a nastupujícího šera. Pak však padne tma a vy si uvědomíte, že už fakt jedete sakra dlouho a chcete, aby byl konec.  Úplnou tmou, klikatou silničkou, na níž světla odhalí jen bílo.

Byli jsme ubytovaní a šli ještě do tmy ven. Bylo krásně. Hvězdy zářily. Hladina byla klidná a odrážela v sobě ty krásně severské chatky stojící za přístavem, nasvícené pouličním osvětlením. Jako by se svět zastavil. Aurora však nikde. Z ničeho nic se však všechno změnilo. Jako by nám sever chtěl dát jasně najevo, co nás čeká další den. Během chviličky, že byste si botu nestihli zavázat, začala snad až apokalyptická sněhová bouře, ve které si nebylo vidět na nohy (skoro).

Po takové malé etudě, kdy se nám správcová domu (Číňanka) snažila neúspěšně na další den do auta nacpat zhruba dvacetiletou Číňanku, která přijela lodí a byla zjevně úplně mimo, jsme šli po té cestě radši spát. Každopádně když tu cestu sem shrnu…cestovat z Česka na Lofoty je zdlouhavý proces a opravdu žádná sranda, něco jako jít z Brodku u Prostějova pěšky do Liberce. Avšak ruku v ruce s tím, za čím člověk jede, je to oběť vskutku pramalá.

Jinak obecně Lofoty nejsou žádná atrakce, v zimě už vůbec ne. Počasí se tu mění z minuty na minutu stylem, že je krásně jasno a za dvě minuty už máte sněhovou bouři, a takhle pořád dokola. Silnice se tu zásadně nesypou, nýbrž „jen“ protahují pluhem, vězte ale, že i to má cenu zlata. Když zastavíte na kraji silnice, abyste si třeba něco vyfotili a zapnete blikačky, aby vaše auto třeba někdo netrefil, budou si všichni myslet, že máte nějaký problém. V Norsku tohle znamená volání o pomoc, takže pokud se jen kocháte, nic nezapínat, jinak všechno, co pojede kolem, začne zastavovat a ptát se, jestli jste v pořádku. Pokud pojedete a někoho uvidíte blikat, je vaší povinností zastavit. Může to znít možná trochu děsivě, ale tady to holt jinak nejde. Tady u vás sanitka do 10 minut opravdu nebude.

Jak to vím? Stalo se nám to. To si takhle jedete na úplný konec Lofot do Å, po silnici, která se kroutí jak desetimetrová krajta v zoologické, scenériemi, že vám brada permanentně visí a občas to zajde až tam, že prostě potřebujete zastavit a udělat fotku. My takto zastavili autobus…protože jsme blikali.

Za naši asi hodinu a půl dlouhou cestu skrz Lofoty do větší a větší pustiny se asi desetkrát změnilo počasí z totální nádhery do sněhové vichřice, ve které není vidět na metr. Věřte, že jet  v takovém nečasu po silnici, kde z jedné strany syčí rozbouřené moře a z druhé je skála, není nic příjemného. Naštěstí řidič výpravy byl frajer.

Silnice tu řeže krajinu, která se zdá jako nepolíbená. Pustá, člověkem nepoznaná, do které se ze všech stran zařezává moře. Je to krajina nepoznané krásy, které ta samota a pustost strašně sluší. V Reine, což je nejznámější vesnice Lofot, by možná člověk čekal davy turistů, ale kdeže. Jen vlezlá zima, sníh, šum moře, sušící se tresky na stojanech (kterých je mimochodem na Lofotech nepočitatelně) a do toho vsazená norská architektura. To vše pod vysokými špicemi, které se tyčí nad hladinu jako stráž. Netrvá to dlouho a srdce začne naříkat „Neodcházej.“ Pohltí vás to. Jen žasnete a kroutíte hlavou, jak je sakra tohle možný. Pro někoho je ráj pláž v Karibiku, pro jiné Caribik v Brně, pro mě je ráj tohle. Ať už je to Å, za které už se prostě nedostane, nebo je to Reine, hory nad vodou, zálivy pod horami, rybářské bárky v malebných přístavech, fjordy sevřené mezi skály, na konci zamrzlé. Nusfjord, kde se na pahýlech tyčí rybářské domky a uprostřed fjordu je obrovský balvan, jež jako by moři zahrazoval cestu. Písečnou pláž za polárním kruhem, o kterou se okolní hory lesknou jak v zrcadle. Tady jako by hněv a zášť neměli místo. V paměti neutkví jeden název, jedno místo, ale pocit, že něco tak nádherného člověk za život mockrát neuvidí. Obrovská bázeň a úcta k těm scenériím. Pokora. To uvnitř člověka zůstane. A já doufám, že napořád.

Upřímně. Žít bych tady nemohl. Musí to tu být strašně tvrdé, nehledě na to, že jste stále v hodně vyspělé zemi, jakou Norsko beze sporu je. O to výš řadím to, že jsem měl tu čest tu nádheru poznat na vlastní oči. Když jsme tedy večer přijeli do domu úplně promrzlí, nějak nám to bylo jedno. To co jsme viděli a prožili, za promrznutí stálo. Třešničkou byla opět mladá Číňanka, která si celá nadšená ze sámošky přinesla nákup a chtěla od nás pomoct se zapnutím trouby. Slečna si totiž chtěl péct nakrájený celozrnný chleba, který si koupila. Chytré to děvče…

Na sever pak zase padla tma. I přes to všechno, co jsme viděli, bych asi nemohl odjíždět spojenej, kdybych ji neviděl. Auroru. Až tady pochopíte, že vidět ji je opravdu jen o štěstí, nikdo vám to nezaručí. Předpověď byla všelijaká. Zhruba v deset jsme vyjeli za Stamsund poprvé. A nic. Bylo moc brzo a tudíž moc světlo (které oko nevidí, ale zrcadlovka už ano). Něco po jedenácté. Druhý pokus. Teď nebo nikdy. Tentokrát jsme vyjeli druhým směrem a jeli asi 15 minut. Všude tma, naděje pomalu zhasínala a srdce se začínalo smiřovat s tím, že to ani tentokrát nejspíš nevyjde. V tom však z ničeho nic na obloze po levé straně pruh, okamžitě jsem Petrosovi řekl, ať zastaví, byť si stál za svým, že je to jen nějaký bílý mrak a že jsem se zbláznil. Foťák na stativ, rychle s ním na zem, zkusit zaostřit, počkat než doběhne čas závěrky. Ten pocit, když zrcadlova vyhodila výsledek do smrti nezapomenu, a když to teď píšu, zalívá mě stejné štěstí jako v noci z 31. března na 1. duben. Byla tam. Zcela zřetelný zelený pruh překrývající hvězdy. A to ta první fotka nebyla vůbec ostrá. Nebyla to taková podívaná, jakou ukazují všechna ta promo videa na internetu, ale vadí to? Vůbec ne. Jasná polární záře, která se tak ladně vrtěla a my pod ní. Zážitek na celý život. Říká se, že ty nejhezčí věci pominou nejrychleji. Bohužel je to pravda. Do deseti minut bylo po všem. Bylo splněno, viděli jsme Auroru. A upřímně…já ji chci určitě vidět znovu.

 

Do Lofot jsem se zamiloval jako do málokterého místa, co jsem viděl. Nebylo lehké dát jim další den jízdou do Finnsnes na poloostrově Senja sbohem, ale všechno jednou musí skončit. Jsou místa, která v člověku nevyvolají nic zvláštního, kam nemá potřebu se hned vracet, ale jsou i místa, kam by jel člověk okamžitě, i kdyby tam měl jet potřicáté. Ne každý má asi potřebu trmácet se desítky a desítky hodin někam za polární kruh, ale stačí mít trochu rád přírodu a slibuju, že na takový výlet budete vzpomínat ještě s vnoučaty.

Závěrem bych chtěl poděkovat Petrosovi, že jel se mnou a ocenil jeho řidičské dovednosti. Zároveň chci vzdát hold našemu půjčenému autu, které ani jednou nezapadlo, všechno vyjelo a zvládlo každý smyk.

13. srpna 2019

březen-duben 2019