Cesta kolem světa 2

Milano - Kiev - Bangkok - Kuala Lumpur - Bangkok - Beijing - Hong Kong - San Francisco - Stockholm

Tento výlet by se mohl jmenovat i Cesta kolem světa za 11 dní nebo Cigl se zbláznil. Pro některé lidi určitě, ale je to v tom, že si prostě cestuju po svým. Uletět za nějaký časový úsek, co možná nejvíc.

V číslech. 11 dní. 10 letů. 38 197 km. 10 nocí. 6 nocí na hotelu. 3 v letadle. 1 na letišti.

Původně jsem chtěl letět koncem léta do Chile, což bohužel nevyšlo. Být doma se mi ale fakt chtělo asi jako Donaldu Trumpovi umývat nádobí. Alternativu jsem našel v podobě letenek do Bangkoku, odkud je možnost pohnout se dál široká. V tom mě ale nějak začalo lákat vrátit se domů trochu oklikou. Druhou stranou. Delší, za to ale horší cestou. Ideál.

A ano. Tohle je už moje druhá cesta kolem světa. První proběhla v prosinci 2018. Dvě cesty kolem světa za 9 měsíců? Jo, jsem magor. Ale baví mě to. Tu první jsem měl v hlavě rok a půl dopředu, první letenky koupil půl roku dopředu a byl z toho popravdě vyklepanej jak ratlík, co dostává po měsíci najíst. Teď? V hlavě měsíc. První letenka dva týdny dopředu. A nervozita…asi jako bych jel někam na Slovensko. Když člověk hodně cestuje, hodně ho to zklidní v tomto ohledu. Ale až poletím do vesmíru, nervózní budu.

 

Začalo to nejlíp, jak jen mohlo. Autobus do Vídně půl hodina zpoždění. Za posledních 5 let jsem snad z Brna autobusem neodjel bez zpoždění (vrcholem budiž zpoždění autobusu do Krakova 4 hodiny a letadlo, který jsem nestihl). Rezervu jsem měl, takže půl hodina nebyl problém.

Vídeň

Ve Vídni to byl krátký proces. Z autobusu ven, malá procházka, Mekáč a vlakem na letiště. To, že se na letiště ve Vídni dá dojet vlakem je na něm podle mě ta nejlepší vlastnost, jinak bída děs. Jasně, je to esteticky celkem hezké, ale brutálně nepřehledné a zbytečně komplikované…zlatá Praha. Mekáč a Spar v příletovce to bohužel úplně nezachrání.

Milán

Let do Milána fajn. Před přistáním turbulence jako prase, propady letadla o desítky metrů (pocitově). To miluju. Paní vedle mě zjevně ne. Řvala. Já se smál. Do Milána jsem přiletěl na Malpensu v 9 večer, ale dál jsem letěl z Bergama ve 4 ráno. Na noc v hotelu v tomto případě zapomeňte. Proč vyhazovat peníze, když musíte být po druhé ranní na letišti. Znamenalo to cestu vlakem z Malpensy do Milána a následně autobusem z Milána na letiště v Bergamu. V Miláně jako takovém jsem byl 10 minut. Ve Vídni to najednou zas tak krátký proces nebyl.

Na letiště do Bergama jsem přijel něco po 11 v noci. K mému úděsu byla odletová část zavřená. Přesně ten moment, kdy si začnete říkat „Joo, tohle nebyl dobrej nápad.“ Co si budem…bylo to peklo a už tohle nikdy neudělám. Na rozdíl od letadla je noc na letišti opravdu špatnej nápad. Že jsem nenaspal ani minutu asi nepřekvapí. Ale přežil jsem.

Kyjev

Bylo zhruba 3:30 a my začali boardovat Boeing 737-800 ukrajinských aerolinií. Konečně. Říkám naprosto na rovinu, že i Ryanair má pohodlnější 737čku než Ukrajinci. Málo místa na nohy, sedačka pohodlná asi jak elektrický křeslo. I v tomhle dobytčáku jsem ale díky bohu naspal dvě hodiny.

Hroznej byl let, hrozná byla pasovka, vlak z letiště taky šílenost, byť jsem se v něm trochu ještě prospal. No aspoň tam nějakej vlak jezdí…

V Kyjevě se mi jinak vůbec nelíbilo. Jako nevím no, možná jsem se špatně díval, ale opravdu nic moc a ten devíti hodinovej přestup prostě stačil. Zarámovat si fotky odsud nedám. Nejhezčí věc v Kyjevě jednoznačně metro. Jasně, přijdete si jak v sedmdesátých letech, ale tohle je opravdu pěkná nostalgie. Jo a holky taky dobrý.

Bangkok

Následoval témeř desetihodinový let přes noc do Bangkoku. Opět ukrajinské aerolinie, ale tentokrát naštěstí širokotrupý stařičký Boeing 767-300. Letadlo staré 27 let. Klepalo se to, vrzalo to, ale doletělo to. Místa tam bylo dost, už jen díky tomu, že nebylo plné ani z půlky a já měl dvojsedačku u okna sám pro sebe. Jídlo bylo v pořádku.

Pokud na letišti Suvarnabhumi v Bangkoku počítáte s tím, že z letadla do vlaku vám to bude trvat 10 minut, tak se nechte vysmát. Imigrační tady je bohužel peklo. Tentokrát v mém případě něco přes půl hodiny.

Jinak aby bylo jasno. V Bangkoku jsem byl už v létě 2018 a to město mi k srdci nějak nepřirostlo, ani Thajci obecně, takže jestli jsem se do Bangkoku na něco těšil, byla to sprcha a postel. Dvě noci stylem, že jednu noc vlastně skoro nespíte, protože to na letišti nejde a druhou noc v letadle sice spíte 7 hodin, čímž se ale úplně nezachráníte, není dobrej nápad. A to já mám štěstí, že mě nezabíjí časový posun.

Hotel jsem si našel hned u stanice nadzemky, pět minut od metra, který jezdí do starého centra. Na Asii je super to, že ani za hotel v dobré lokaci prostě nedáte milion, a když vám ještě pokojská donese talíř s čerstvým melounem, no necestujte tam.

Abych letěl do Bangkoku a vylehával celý odpoledne na hotelu, to zas ne, takže jsem se vydal metrem do toho Bangkoku, kde je něco k vidění. Tam jsem pobyl asi hodinu a když jsem viděl, co se žene za mraky, šel jsem mile rád zpátky na metro. Bunda samozřejmě zůstala na hotelu, protože Apple počasí je přesné asi jako opilý vyměřovač. Zmokl jsem jen trošku, jsou i horší věci.

Jako třeba vstávat další den v 5 ráno. Bohužel daň za to, že jsem chtěl dál do Malajsie letět co nejdřív a letiště Don Mueang není úplně nejblíž a i ten taxík na něj jede hodinu. Stačí se podívat na ulici a člověk při pohledu na šílenost jménem silniční provoz v Bangkoku s tím brzkým vstáváním souhlasí. Lepší pak spát v letadle, než si to letadlo nechat uletět.

Kuala Lumpur

Z letu do Kuala Lumpuru si pamatuju vzlet a přistání, zbytek jsem prospal. Za mě tohle ideál.

Vedro jak pytli, ale sakra, ta Malajsie je úžasná. Už při jízdě po dálnici z letiště míjíte slunkem nasvícené palmy a člověk si říká „Ježiš to je nádhera.“ Stejně jako v Bangkoku, i tady jsem před rokem už byl, ale sem jsem se vracel strašně rád. Jsou místa, kde nějak člověk ví, že tady by žít mohl. Tohle je pro mě jedno z nich. Je zvláštní, co dokážou dvě hodiny v letadle, ale srovnávat Thajsko a Malajsii je jako postavit vedle sebe 30 let starý Tupolev a Dreamliner (pro letadel neznalé – starou sovětskou šunku a elegantního gentlemana).

Nečekejte od měst v Asii, že to bude jak v Londýně a vy se nebudete stačit otáčet (až na výjimky samozřejmě). Tady toho jednoduše tolik není. O to víc musíte vytěžit z toho, co tu je. Centrum města tu znamená mrakodrapy a ulice plné aut, ne staré baráky a kostely na každých 50 metrech.

Jestli je v KL potřeba něco vypíchnout, bez váhání KLCC park s Petronas Twin Towers. Jistého času, když jsem ještě koukal na večerníček a chodil do školky, nejvyšší budovy světa. Bez fotky odsud neodjíždět, byť budete mít problém nacpat to do záběru.

Upřímně říkám, že na světě budete mít problém sehnat levnější ubytování, než tady. A to KL fakt není žadný zapadákov někde za kopcem kam jezdí vlak jednou za týden. A taky za ty peníze bydlíte famózně ve čtyřhvězdě, ne v místnosti s 8 Indy a šváby na podlaze.

Je to tady jednoduše fajn. Kousek za městem jsou Batu Caves, což je úplná nádhera a jízdenka na ně stojí v přepočtu 10 korun. Lidi jsou tu super, Mekáč je tu levný, v sámoškách seženete kromě rohlíků v podstatě to co u nás. Můžu jen doporučit.

Kuala Lumpur byl také místem, kde jsem měl jediný den výletu bez letadla a víc jak jednu noc (logicky). Plánovaně. Ale ten čas uplynul a bylo třeba letět dál.

Jumbo

Další destinace? Peking. S Thai Airways (10. nejlepší aerolinka na světě, 4. nejlepší economy na světě). Přestup v Bangkoku nějakých 9 hodin. Jakmile jsem při kupování letenek přišel na to, že na dvouhodinovém přeskoku do Thajska v rezervačním systému visí Boeing 747-400, neboli Jumbo, nechtěl jsem letět s nikým jiným. Pro mě, jakožto fanouška letectví, naprostá modla, která bude bohužel za pár let v důchodu.

Ještě než jsem však nasedl, musel jsem si vystát 34 minut na přepážce u check-inu, kde si mě vystřídali 3 lidi, než zjistili, že do Číny letět můžu. Můj rekord. Bohužel negativní. Moment, kdy jsem do ruky dostal letenky, byl fakt čarokrásný.

Taky bych hrozně rád napsal, že letiště v KL je parádní, protože je fakt nádherné, mají tu v transitu udělanou i džungli s vodopádem a působí fakt fajn, ale organizačně hrůza. Začíná to imigračním, končí tím, že security je až na gatu. Chtěli jste si vzít do letadla vlastní pití? Nevezmete!

Seděl jsem u gatu a najednou začalo přijíždět naše letadlo. Hodně lidí to nepochopí, ale já jen zíral s otevřenou pusou. Naprostá nádhera. Splněný sen. Obr. Boardujete a tam jsou schody na horní palubu. Pak sedíte hned vedle křídla, které je široké pomalu jak váš obývák. Ty dvě hodiny byly prostě málo.

Bangkok

Bangkok sice zrovna nemiluju, ale trávit 9 hodin na letišti taky není úplně topovka, takže jsem se jel do města aspoň najíst a zabít čas, což se mi celkem povedlo a na letiště jsem jel až se tmou, což znamenalo na něm ještě cca 4 hodiny vydržet, a to už se celkem dá. Co se naopak nedá, jsou nekřesťanské ceny na něm úplně za cokoliv a 90% obchodů, kde si fakt nic nekoupíte, protože Rollexky apod. jako proč, že?

Další noční let. Na spánek ale asi jen 4,5 hodiny. Boeing 777-300. Nástup do letadla jako by předznamenal, co mě další den čeká. 90% osazenstva uřvaní a nevychovaní Čínani, ještě k tomu boarding autobusem za deště. Opravdu strop.

Peking

Byť bylo letadlo plný Číňanů, tak se to díky spánku dalo přežít. O půl šesté v Pekingu na letišti, přes imigrační do vlaku a hurá do města. Při výletu do Číny se připravte na to, že věci jako Facebook, Gmail nebo Instagram tady komunistům nevodí a proto jsou blokované a zakázané. Mně se to naštěstí skrz VPN na čtvrtý pokus povedlo obejít.

V Číně jsem měl čas celý den a další dopoledne mi to letělo dál. Nechtělo se mi být celý den zapikaný ve městě a vzhledem k tomu, že Velká čínská zeď je jen hodinu autobusem, jsem jel primárně na ni. O téhle kapitole bude v blízké době samostatný report, nicméně nějak to popíšu i tady. Místo, kam jsem jel já, se jmenuje Badaling. Je to v okolí Pekingu asi nejhezčí úsek, ale daní za to je, že je tu nejvíc lidí. Má to dvě stránky. Pozitivní – zážitek jako prase to vidět na vlastní oči. Nechápu, jak mohli něco takového vůbec postavit. Jinde něco takového budete hledat těžko asi jako Brněnku v Praze. Negativním pojmem jsou ti lidi. Tisíce a tisíce nevychovaných Číňanů. Totální dno morálu.

Peking samotný má místa hezká, a místa škaredá. Město je to vskutku obří. Mekáč tu chutná stejně, jako všude jinde a pro připojení na veřejnou wifi třeba právě v Mekáči potřebujete čínskou občanku (jediná místa, kde jsem se dokázal připojit, bylo letiště a hotel). Při vstupu na Náměstí Nebeského klidu kontroly jak na letišti. Právě zde, před tím obr obrazem Mao Ce-Tunga si Číňani dělají nadšeně selfíčka, dávají si je jako tapetu a nadšeně posílají babičce stylem „Babii dívej, já mám fotku s naším drahým vůdcem!!!“ Metro natřískané v každou denní dobu. Supermarkety fungují vlastně úplně stejně jak u nás, včetně věcí, co tam mají. S nějakými platbami západní kapitalistickou kartou tu spíš moc nepočítejte a po příletu si vyberte hotovost. Ze které na vás samozřejmě bude koukat strýček Mao. Když se tu mimo letiště domluvíte anglicky aspoň na hotelu, bude to zázrak (a představte si to mimo Peking, tam se nedomluvíte pomalu ani na tom letišti).

Hong Kong

Je to zvláštní, Čína mě strašně fascinuje, ale lítat z ní pryč je prostě příjemný pocit.

Další letenka mě vedla přes Hong Kong, kde už jsem byl v květnu a za normálních okolností bych za tento (11 hodin dlouhý) přestup byl rád. Jenže v Hong Kongu nezůstal kámen na kameni a číst 10 dní před výletem, že letiště Hong Kong je kvůli demonstracím uzavřené, no to chcete.

Ale měl jsem štěstí. 27. srpna byl v Hong Kongu klid, slečny na letištních informacích dokonce nevěděly, že Hong Kongem nějaké demonstrace poslední dva měsíce zmítají (hodně zvláštní – asi byly z Číny).

Sám jsem v centru žádné nepokoje vážně nepotkal, ale s květnem nesrovnatelné. Nervozitu z lidí cítíte dva bloky dopředu, turistů totální minimum…v srpnu!!! Když člověk jede autobusem, nervózně se musí koukat ven, jestli náhodou někdo nezablokuje silnici. Nebo v metru, jestli nenaběhnou maskovaní hoši a nezačnou kolem sebe mlátit obušky. Hrozně mě mrzí, co se v Hong Kongu děje, ale je to potřeba.

Vzlétnout dřív, než přistát

Teď si musíte říkat, co je to sakra za nesmysl, ses pomátl ne. Nesmysl to není a pomátl jsem se možná jen trochu. Po párhodinovém čekání na letišti, které ale uteklo jak letní prázniny, když člověk ještě chodil do školy, jsem sedl na další letadlo. Při kupování letenek jsem si mohl říct „Jasný pohodička, uvidím dost, z Pekingu letím domů,“ ale když jsem přišel na to, že se dá legálně vrátit v čase, nemohl jsem jinak. Ano, čtete dobře. Zpátky domů jsem letěl dokola jen kvůli tomu, abych letěl přes Pacifik východním směrem, čímž dosáhnete toho, že v Americe přistanete dřív, než vzlétnete. V mém případě vzlet 28. srpna v 1 ránu, přílet 27. srpna v 10 večer. Zázrak! Do toho krásný Boeing 777-300ER Cathay Pacific (4. nejlepší aerolinka světa), která má i vlastní pivo (moc dobré), zmrzlina na palubě, nad Japonskem turbulence jako vepř. Nádherně strávených 13 hodin. Rozplývám se, jak to píšu. Nejdelší a nejlepší let v životě. Opravdu.

San Francisco

Jak byl ten let super, tak pasovka na letišti byla peklo. Spolu s námi přistálo na stejný terminál ještě letadlo z Cancúnu a to víte, v 10 večer těch přepážek moc otevřených není. Příjemná nebyla ani cesta metrem. Dvoumetrový kamarádi se skejtem smrdící trávou vám úplně klid nenaženou. Metro – centrum – hostel – postel. Mimochodem v SF jsem za hostel na jednu noc zaplatil o 50% víc, jak v Kuala Lumpuru za dvě noci v super hotelu.

V San Franciscu jsem byl taky podruhé. Vedla tudy Cesta kolem světa 1. Zajímavý je, že mi přišlo, že v prosinci tady bylo lepší počasí, jak teď v srpnu, ale fajn změna, nechodit po městě a do minuty být spocený jak strýc Vernon při letním anglickém pařáku.

Bylo ráno, já sedl na bus a na řidiče „Ahoj, přestupní jízdenku prosím tě.“ Nebojte, řekl jsem to anglicky, ale i tak se na mě díval jak na exota. Jeden bus. Druhej bus. A jste na Golden Gate. Btw na černo by tu asi jet šlo, ale frázi „I took a black ride“ nepoužívejte!!!

Popravdě. Podle mě není na světě o moc víc fotogenických míst, než je Golden Gate. A to, že se vám třeba částečně schová do mlhy, vůbec nevadí. San Francisco ale není jen o jednom mostu. Osobně jsem si to tu zamiloval a dokážu tomu městu odpustit i odpudivé ceny ubytování.

Poprvé, i teď podruhé jsem se ale zničil. Pokaždé od Golden Gatu do centra pěšky, což má k malému kousku daleko asi jako veverka k medvědovi. V prosinci celkem 37 km, nyní 22 km. To město si o to ale samo říká, abyste chodili pěšky.

Každá sranda ale končí. Byl čas letět dál. Takže sednout na metro, přejet na druhou stranu zálivu do Oaklandu a hezky sednout na letadlo. Jak si člověk zvykne na ty asijský letiště, je tohle malý velký šok. Bída bída. Co už, je to jen letiště. Přede mnou byl poslední noční let.

Stockholm

Tentokrát to moc pohádka nebyla. Dobrej let poznáte podle toho, že nechcete, aby skončil. Tady tomu tak nebylo.

Sice už by člověk po tom všem radši letěl co nejrychleji domů, ale zrovna ve Stockholmu mi strávit celý den opravdu nevadilo, i když jsem se tu octl počtvrté. Až na ty ceny je Stockholm opravdu úžasný město. Ještě k tomu vyšlo počasí, no co víc si přát. A taky jsem konečně nikam nespěchal.

Praha

Naposled sednout do letadla. Vůbec už nevadilo, že je to Ryanair a spolucestující Čecháčci, což já normálně fakt moc nedávám. Byl jsem v Praze. Deset letů za mnou. Skoro 40 000 km. Nikde mě nezavřeli ani mi nic neuletělo. Podruhé jsem obletěl zeměkouli. Už jsem si to sice zažil, ale i teď jsem z toho byl na měkko.

Pro mě je cestování nejvíc. Drží mě to při životě. A když se člověku povede tohle…jsem strašně šťastnej, k tomu asi nemá cenu psát víc. Chápu, že hodně lidí se do tohoto vcítit prostě nedokáže a nebo nechápe, že je pro mě tohle lepší, než letět na týden do Turecka na pláž. Jsou i lidi, který moje cestování absolutně nezajímá. A co má být.

Stejně jako netahám řízky v alobalu a nenosím sandále, nebudu řešit, co si kdo myslí. Prostě budu svůj. A klidně magor, když mě to bude naplňovat. Vděčný jsem za lidi, kteří mě berou jakej jsem. Díky vám!

Jestli jste se dočetli až sem dolů, doufám, že nelitujete a u nějakého dalšího blogísku ahoj!

Jo a klidně ten svět obletím i potřetí!

20.-30.8.2019

38 197 km

12. záží 2019

20.-30. srpna 2019